Odmalička mi rodiče říkali, že nemám být vybíravá. Je pravda, že už něco pamatuju a že v mém dětství ani moc vybírat nešlo. Šunka byla buď vepřová, nebo kuřecí (a často žádná), oblečení šila babička a ovoce jsme jedli takové, které nám rostlo na zahradě. A párkrát kolem Vánoc se na nás usmálo štěstí v řadě na banány. Rodiče ovšem netušili, že se ze mě stane jednou personalistka a „vybírat“ bude jednou z mých náplní práce.
Umět si vybrat lidi je jednou ze základních podmínek úspěchu v businessu. Nejúspěšnější firmy na světě si své lidi důkladně vybírají a usilovně pracují na tom, aby si i měly z koho vybírat. V tomto směru, pravda, není teď zrovna situace lehká. Pamatuju doby, kdy se mi do výběrového řízení přihlásilo i 100 uchazečů. Všechny životopisy přišly pěkně poštou v obálce a mně se na stole tvořily tři hromádky – ano, ne, možná. Dneska chodí uchazečů méně, ale co je horší, ještě méně z nich splňuje alespoň základní požadavky napsané v inzerátu. Mně se pak honí hlavou myšlenky, jestli ten inzerát vůbec četli, jestli to jenom zkouší nebo mají opravdu tak vysoké sebevědomí? Opravdový nepoměr je pak mezi profesemi. Na svářeče jsou uchazeči dva, na výrobního ředitele 80. Bohužel, podmínky z inzerátu obvykle splňují taky tak maximálně dva ze zájemců o ředitelování. (Lidi, neblázněte, to fakt nemůže dělat každý!)
Zvláštní kapitolu pak znamenají uchazeči, kteří požadovaný životopis nepošlou vůbec. Místo toho pošlou email s textem: „Mám zájem u vás pracovat jako marketingový manažer. Mým požadavkem je mzda 90 tisíc korun + roční prémie, automobil Octavia nebo Superb v provedení Laurin&Klement i k osobnímu užívání a volná pracovní doba max 4 dny v týdnu. Pokud mi tyto podmínky garantujete, pošlu Vám své CV.“ No comment.
Doba, kdy „nejsou lidi“ vede mnoho firem k tomu, brát každého, kdo má ruce. To je ale cesta do pekel. Výběr zaměstnanců by neměl být kompromis. Začnete-li brát každého, je to začátek konce dobré firemní kultury a start problémů s lidmi. Obdivuju firmy, které i přes tuto situaci dokázaly ustát tlak a raději odmítly zakázky, než aby si rozbily pracovní kolektiv. Dnes se jim to vyplácí, protože nemají problémy s fluktuací a pracovní morálkou. I v tomto případě totiž platí Paretovo pravidlo – 20% lidí způsobuje 80% problémů. Ideální by tedy bylo dobře vybírat a těch 20% do firmy vůbec nepustit. Ale kéž by to bylo tak jednoduché, že?
Lenka