Nevím, jak to máte vy, ale já již od mladických let mám takové menší trauma z přátelských polibků. Můžu nebo nemůžu? Časem jsem nabyl trochu sebevědomí, ale zase se to překlopilo, že mám lehké obavy, že způsobím trauma osobě polibek přijímající. Ta směsice přání koho a jak společensky políbit, s očekáváním druhé strany a ještě v návaznosti na různé regionální zvyky činí společenskou etiketu pro mě zcela nepřehlednou a matoucí.
Přitom líbání se při pozdravu je běžnou společenskou záležitostí. I když jsou i rodiny, ve kterých se lidé spokojí s podáním ruky a úsměvem či pouhým pozdravem. Pozdrav polibkem se často vyskytuje v silně katolických kulturách jako je Itálie, Španělsko a Latinská Amerika. Tyto líbací pozdravy pocházejí od sv. Pavla, který svým Římanům přikázal, aby se zdravili navzájem takzvaným svatým polibkem.
Mám kamarády, kteří by líbali každého za všech okolností, pak takové, kteří tak neučiní nikdy a mezi tím se plácáme my, kteří se snažíme odhadnout vhodnost polibku v daném okamžiku. Máme na to vícekriteriální škálu, která zahrnuje společenské postavení, míru známosti, region původu dotyčné osoby, pohlaví (to zcela zásadně, protože na Chruščova to určitě ne), atraktivitu, velikost zorniček a další podprahové vjemy. Toto vše musí váš procesor zpracovat. Zejména na celospolečenských akcích na to má milisekundy a už to přichází: podání ruky a mírný náklon k osobě, jež váš procesor vyhodnotil, že je hodna společenského polibku. Fáze přiblížení je kritická, protože polibek na pravou tvář dotyčné dámy, paní či slečny může být znesnadněn jejím úklonem na jednu či druhou stranu. Když už se to podaří úspěšně provést, tedy ono lehké přitisknutí k pravé tváři bez toho, aniž byste zanechali svou DNA stopu (což jsem v mládí rád činil, zejména pod vlivem výše testosteronu, ale hlavně neznalosti společenské etikety) následuje fáze ještě kritičtější. Rozhodnutí políbit i druhou tvář může následovat odtažení druhé osoby, že už to bylo vše, aha tak ještě jednou anebo dokonce do třetice, jak je v některých zemích zvykem. Občas mi to připomíná taneček na chodníku, když se úspěšně vyhýbáte druhé osobě v protisměru s přískoky na stejnou stranu ve stejný okamžik jako protistrana. Někdo by možná radil útočit na střed, tedy přímo na ústa, ale varianta a zvyk to byl odvážný již v předcovidové době, nyní je to skoro zvyk na hraně trestného činu „šíření nakažlivé lidské nemoci“ (podle §152 trestního zákoníku).
Radu jsem samozřejmě hledal i v odborné literatuře, protože toto téma už určitě musí být detailně prozkoumáno a jistě existuje spousta užitečných rad a jasných postupů, jak se ve které situaci zachovat. Takže listuju a čtu: „Obecně je při společenských stycích dobré bedlivě číst řeč těla druhého člověka.“ Tož, tak a teď je to úplně jasné 😊
Líbá vás Martin …