O rodičích a dětech

Co je těžší? Předat firmu, kterou jste třicet let budovali, nebo ji převzít po rodičích a nezklamat jejich důvěru? Přemýšlím nad tím a jednoznačná odpověď určitě neexistuje. Každá strana má totiž docela dobré důvody, proč v noci nespat.

Jsou firmy, které se v rodinách předávají po generace. V Česku se nám řetězec v minulosti přeťal a teď předává svou firmu řada podnikatelů, kteří začínali v devadesátých letech. Vybudovali firmu, zaměstnávají lidi, mají zákazníky, za sebou řadu úspěchů. A teď by si měli trochu odpočinout a nechat to někomu jinému.

No jo. Jenže komu? A hlavně co budou dělat oni?

Někteří mají štěstí. Jejich děti chtějí pokračovat, mají pro podnikání předpoklady a jsou ochotné převzít odpovědnost. Jinde děti zájem nemají nebo se pro vedení firmy prostě nehodí. Což se rodičům nemusí snadno přijímat, ale příjmení samo o sobě ještě není kvalifikace. Pak přichází na řadu hledání jiného vedení nebo prodej firmy.

Ani ten nejlepší nástupce ovšem nezaručí, že předání půjde hladce. Pro zakladatele je firma tak trochu další dítě. Věnovali jí čas, energii, často i zdraví a velkou část rodinného života. Znají každý kout, pamatují si každou větší chybu a mají obrovské zkušenosti a taky celkem jasnou představu, jak se mají věci dělat. A najednou přijde někdo, kdo je chce dělat jinak.

Vlastní dítě to má v tomto směru možná ještě těžší. Rodič sice chce, aby bylo samostatné, ale ideálně aby samostatně došlo ke stejnému rozhodnutí jako on. Když dojde k jinému, má potřebu mu poradit. Potom důrazněji poradit. A nakonec to pro jistotu rozhodnout sám.

Jenže jak se má nový šéf naučit firmu vést, když poslední slovo pořád patří tomu původnímu?

Zkusme se ale podívat i na druhou stranu. Děti si nejdřív musí ujasnit, jestli rodinnou firmu vůbec převzít chtějí. Někde dostanou svobodu volby. Jinde se s jejich nástupem počítá odjakživa a na jejich představu o vlastním životě se vlastně nikdo moc neptá. Převzít firmu jen proto, aby rodiče nebyli zklamaní, přitom není zrovna dobrý začátek.

A když chtějí? Pak je čeká úkol, který zvenku může vypadat docela pohodlně. Přijdou přece k hotovému.

Jenže s tím hotovým přebírají i pořádný závazek. Nepokazit práci rodičů. Udržet firmu. Získat si respekt lidí, kteří je někdy znají od základní školy. Prokázat, že nejsou jen „profesionální syn“ nebo „dcera majitele“. A přitom prosadit změny, o kterých jsou přesvědčení, že firma potřebuje. Každý neúspěch může být důkazem, že na to ještě nemají. Úspěch? Ten se někdy připíše tomu, že jim rodiče dobře připravili půdu.

Myslím, že oběma stranám pomůže, když si včas řeknou, co od předání očekávají. Kdo o čem rozhoduje, s čím ještě rodiče pomáhají a do čeho už zasahovat nebudou. A také co budou dělat, až každodenní řízení firmy přenechají dětem.

Takže co je těžší? Nevím. Ale pokud rodiče předají odpovědnost, musí s ní postupně předat i důvěru a prostor dělat věci po svém. A děti by zase měly chápat, že se rodiče učí pouštět něco, čemu věnovali podstatnou část života.

Možná tedy ani není důležité, kdo to má těžší, ale jestli pro sebe budou mít dost pochopení.