Trvalo mi to dlouho, ale konečně jsem se naučila nemít problém s dovolenou. Respektive s nějakou delší dovolenou. Nevím, jestli to máte stejně, ale mívala jsem pocit, že když budu v práci chybět déle než týden, že to bude problém – pro firmu, že tam nejsem a pro mě, že to budu muset po návratu všechno dohánět. Na dovolenou jsem si brávala notebook, protože „co kdyby se něco stalo a já ho potřebovala“. Samozřejmě, že se (skoro) nikdy nic vážného nestalo a firma běžela úplně v pohodě dál. Prostě jenom hlava byla takto nastavená.
Naštěstí je ke mně osud milostivý a občas mě klepl po prstech a připomněl mi, že už jsem za hranou. Lehké zdravotní komplikace přišly ze dne na den a donutily mě se zamyslet. Tak jsem se naučila brát si dovolenou bez výčitek. A aspoň jednou za rok dva týdny v kuse. (Což je mimochodem i ustanoveno v Zákoníku práce – aspoň nějaký prozíravý paragraf 😊). Týden a dva týdny je totiž obrovský rozdíl. Jak vypadá týden dovolené? První den pořád přichází maily a zvoní telefon. Z emailu chodí automatická odpověď a telefony filtruju, takže jich druhý den postupně ubývá. Třetí den je vcelku klid, ale v hlavě mi pořád jede, co jsem ještě zapomněla vyřídit. Čtvrtý a pátý den je konečně dovolená. Šestý už je smutný, protože zítra dovolená končí a bůhví co mě čeká v práci. No a sedmý den už si v hlavě skládám co bude zítra a jaké schůzky a jednání mě čekají a co si mám připravit. Ale když máte ke čtvrtému a pátému dni týden navíc, to je jiná! Hlava si dokáže odpočinout a co si budeme povídat – zážitků taky stihnete dvakrát tolik.
Pořádek je tedy potřeba mít na dvou místech. Ve firmě a v hlavě. Pokud si nemůžu vzít delší dovolenou je možné, že ve firmě nefunguje zastupitelnost se všemi důsledky, které to nese (od přetížení přes nepředávání znalostí až po nepřipravenost na krizovou situaci). Anebo je to pouze o mém nastavení – pak je třeba se rozhodnout, jak to chci a udělat všechno pro to, aby to tak mohlo být.
Cestuju myslím docela dost a všude je něco krásného. Je jenom málo míst na světě, kde jsem si říkala, že bych žít nechtěla. Ale ani tam, kde se mi líbí, se téměř nevracím, protože těch krásných míst je na světě tolik, že se to za normální lidský život nedá stihnout. Česko a Slovensko jsem procestovala poměrně důkladně a tak jsem moc ráda, když dostanu od někoho tip na místo, kde jsem ještě nikdy nebyla. Funguju ale i obráceně – moji známí a kamarádi často jezdí na místa, o kterých jsem jim vyprávěla a mám radost, když jsou stejně nadšení jako já. Jsem takový hospodský influencer, škoda že nepoužívám Instagram, mohla jsem mít ty dovolené možná i placené nějakým sponzorem nebo ambasádou.
Vloni jsem na Mauriciu povídala o svém cestování jednomu místnímu řidiči a on mi položil otázku, kde se mi líbilo nejvíc. Nezmohla jsem se na nic jiného než na obecnou odpověď, že všude je hezky. Ale stejně mi ta otázka vrtala hlavou. Kdybych musela, co bych vybrala? Tři dny mi trvalo, než jsem si odpověděla. A i mě samotnou odpověď překvapila. Albánie.
Psát blog o cestování je mnohem lepší, než o vyhoření, přepracování, nedostatku energie a chuti do práce. Tak hezkou dovolenou!
Lenka