Jak to spolu souvisí? Zdánlivě nijak a přeci jenom dost. Nejprve k těm zádům. Nejsem už úplný mladík, své tělo jsem v životě úplně nešetřil a tak občas o svých zádech vím víc, než mi je příjemné. Začal jsem navštěvovat fyzioterapii a byly mi doporučeny cviky, které mi mají pomoci. Nicméně je třeba pravidelně cvičit, což se jednoduše řekne, ale hůře pravidelně aplikuje. Objevil jsem ale dobrou vychytávku, skoro jako z teleshopingu Horsta Fuchse. Je to taková speciální masážní podložka pro jogíny amatéry. Pravidelně v předpůlnočním čase na ni ulehám. Několik desítek sekund mám pocit, že jsem železný Zekon, ležím na hřebících a na břiše mi rozbíjejí žulový kvádr kladivem. Pioner vyderžat si pomyslím. A opravdu po minutě či dvou prvotní bolest odezní a cítím na zádech jenom lehounký pochod mravenčí pěší divize.
Začínám se oddávat představám a nechávám volně plynout své myšlenky. Jsou někdy poněkud melancholické či nostalgické a na druhé straně taky často všeobjímající, plné odhodlání něco zajímavého udělat, plné touhy udělat něco dobrého. Trochu mi to připomíná stav a myšlenkové pochody po třech a více panácích. Vždyť jsem ale dnes nepil říkám si, čím to je? Přeci jenom toho má můj mozek dnes dost za sebou, byl to těžký den a asi si centrální jednotka sama odpojila některé okruhy (např. sekce výpočty, analytika, mé skutečné možnosti), aby ušetřila energii a nenastal black out. Jednotky odpojeny, hmmm … co tady tedy teď mám vše na seznamu k řešení? Zítra si musím konečně promluvit s panem epsilon a říci mu skutečně, co si o celé záležitosti myslím, slušně a bez přetvářky. Dále … Měl bych lidi více chválit, zaslouží si to. A taky bychom jim měli přidat. Jo a ještě musím zorganizovat třídní sraz. S kamarády bych měl jet častěji na hory a rodinou taky a úplně sám taky a to nejméně na týden. Navštívít kamarády, být více s rodinou, … A měl bych více pomáhat ostatním, prostě bych měl být lepším člověkem …
Naštěstí (nebo bohužel?) všechny myšlenky zůstávají jenom v hlavě, protože má kolegyně mi jednou moudře poradila, ať o půlnoci nepíšu žádná velká moudra do e-mailů, prý jsou tak nějak zvláštně citově zabarvené a mohou u kolegů, kteří si email ráno přečtou, vyvolat zmatek a drobnou nejistotu o mém vnímání reality.
Ráno se probouzím a ještě než jsem si umyl zuby vyslechl jsem pokyny od centrální jednotky domácnosti, co je nutno dnes zařídit (můj top one je „uklidit si v pracovně, protože dnes přijde uklidit uklízečka“). Do toho přiskakují první pracovní maily a zprávy na mobil, co je nutno rozhodnout, zařídit, udělat. Co jsem to chtěl večer? Ranní realita mě staví zpátky na zem. Dobrá tedy, tak se dnes pokusím být alespoň trošinku lepší než včera, předevčírem, před týdnem. To jde vždycky.
Přeju hodně večerních snů a ještě více energie, vůle a odvahy do jejich realizace.
Martin